Místní pověsti
 

Pověsti o původu jména V kronice obce je vykládáno slovo Hlavno od „hlaveň“, což značí nedopalek polena, ze kterého se pálilo v milíři dřevěné uhlí. Je doloženo, že v těchto místech byly rozsáhlé lesy, ve kterých uhlíři uhlí pálili, a jsou o něm zprávy již z 11. století. Této domněnce však nenasvědčuje žádné dochované pomístné jméno. Podle jiné pověsti mají jména tří sousedních vsí: Hlavenec, Kostelní Hlavno a Sudovo Hlavno společný základ po vladykovi Sudovi, který byl přepaden při návratu z lovu. V sousední vesnici Konětopy mu prý utopili koně, jeho kosti byly uloženy v Kostelním Hlavně, hlava odpočívá v Hlavenci a vesnice, v níž sídlil v malé tvrzi, nese jeho jméno - Sudovo Hlavno.

Místní pověsti

V písemnostech zemřelého p. učitele Václava Hyky z čp. 111 byla sbírka několika místních pověstí, jak je p. učitel zaznamenal podle vyprávění starých občanů. Aby nezapadly v zapomenutí, zaznamenala je pro zajímavost do kroniky paní Marie Nováková, učitelka, která vedla kroniku od roku 1945.  Pověsti o Fekstovi První: Po jedné válce byl prý majitelem statku čp. 9 cizí voják – důstojník. Byl úplný samotář, nevlídný, s nikým se nestýkal. Byl to cizák. I lidé se mu vyhýbali, stranili se ho. Když však v kterýsi jarní čas vůbec nevycházel z domu, vnikli lidé do stavení a nalezli ho mrtvého. Odnesli ho do umrlčí komory, která stávala na západní straně hřbitova, rozkládajícího se kolem kostela. Tam ho uložili, a poněvadž tehdy fary v Hlavně nebylo, musil čekati na příležitostné pohřbení. Ale dlouhý a dlouhý čas nikdo neumřel, a tak na mrtvého oficíra v umrlčí komoře zapomněli, až tam úplně vyschl na kostru, kostlivce. Když tu kostru potom v márnici našli, všichni hrůzou užasli. Každý se jí bál, a proto zůstala v koutě komory pohozená. Lidé se v noci hřbitovu vyhýbali. Báli se, aby je Fekst, jak se asi ten cizí oficír jmenoval, neuškrtil. Druhá: Když leželi po Hlavnech a okolních vesnicích „kurasíři“ (kyrysníci), byl Hlavně Sudově v čp. 32 hostinec. Majitelem byl nějaký Borecký. A v této hospodě vyprávěli sousedé soldátům hrůzostrašné věci o Fekstovi v umrlčí komoře. Jeden kurasír se chlubil, že by se Feksta nebál a že by ho třeba teď v noci sem do hospody přivezl. Sousedé mu odporovali a uzavřeli s chlubivým kurasírem sázku o sud piva. A skutečně! Statný voják byl za chvíli zpět i s Fekstem. Posadil kostlivce k sudu piva, dal mu plecháč (máz) do ruky, by se z výhry také napil. Když byla sázka dopita, vsedl na kůň, Feksta posadil před sebe a vyjeli ze Sudova Hlavna. Ale dlouho se nevracel. Šli ho tedy hledati. Při měsíčku viděli, jak se v poli pase jeho kůň a naproti myslivně našli uškrceného kurasíra. Na hrdle prý měl temné skvrny. Věřili, že ho Fekst uškrtil. Vojáka pochovali na hřbitově a Feksta pohřbili pod kamenné schody u sínce kostela. Od těch dob Feksta nikdo neviděl. Křížek u Sudova Hlavna při silnici stojí na památku kurasíra.  O bezhlavých mužích Při hluboké – krchovské cestě, odbočující mezi Sudovým a Kostelním Hlavnem severovýchodně do stráně, byl hromadný hrob vojáků, v jedné válce padlých. Tam prý podle pověsti pobíhají večer malí, bezhlaví mužíci. Jednou večer vracel se čeledín sedláka Syrového s prázdným vozem z Kostelního do Sudova Hlavna. Když dojel ke krchovské cestě, začali se koně plašiti, zděšeně frkali a rázem se zastavili. Čeledín se obrátil, co se děje a tu s hrůzou vidí, že mu do vozu naskákalo plno bezhlavých mužíků. Vyděšen vypřáhl koně, vyskočil na podsedního a uháněl domů, kde vypravoval, co se mu stalo. Pro vůz jel až ráno. Po mužících však nebylo ani stopy.  O bílé paní hlavnovské Za Kostelním Hlavnem při silnici do Hlavence stojí dodnes kaplička. Je postavena na paměť vojínů, padlých ve válce (nejspíše třicetileté) a hromadně tam pohřbených. Hodně kostí se našlo v těch místech při kopání jámy pro mostní váhu cukrovaru. U té kapličky se prý zjevovala každého dne v noci bílá paní. Chodila po pohřebišti, jakoby někoho hledala. Zdržela se chvíli u kapličky a zmizela. Lid se toho místa bál a v noci se mu vyhýbal. Věřil, že je to žena vůdce, který tam našel hrob.  O kobylí hlavě Mezi choboty a obcí lítávala večer někde „Nad hajky“ kobylí hlava, pouhá koňská hlava bez krku. Byla černá a oči jí svítily jako dva žhavé uhlíky. Těmi sváděla noční chodce z cest a pěšin do polí a luk. Často je vodila až do rána noční temnotou. Jednou za krátkého podzimního dne vezl domkář Stránský z Chobot trakař dříví. Opozdil se a přepadla ho cestou tma. Když už dojížděl k zahradám (čp. 50), kde se vzala, tu se vzala kobylí hlava a sedla si rovnou na dříví na trakař. Stránský nechal trakař trakařem a utekl domů. Teprve ráno si šel pro dříví, ale kobylí hlavy tam už nebylo.  O světýlkách Mezi Dřísy a Sudovým Hlavnem se rozkládaly dříve rozsáhlé, bahnité a močálovité pastviny. Na nich se zejména v podzimních večerech proháněla světýlka nebo bludičky. Kdysi navečer šel Stránský ze Sudova Hlavna do Dřís ke svému švagru vypůjčiti si necky na zabíjení. Když se pozdě vracel domů, objevila se v pastvách náhle světýlka a počala kol něho v divokém reji tančiti. Stránskému se hrůzou zježily vlasy na hlavě a byl mokrý jako myš. Tanec bludiček byl divější a divější. V zoufalství padl chalupník na zemi a necky na sebe přiklopil. Ale světýlka tančila po neckách dál. Ráno uviděl na spodku necek vypálené stopy. Doma se mu všichni podivili. Hrůzou mu vlasy zběleli jako mléko.